Vydáno: 16. 9. 2014  /   Aktualizováno: 16. 9. 2014
Blogy
Opičí žena Jane Goodall
Tahle úžasná žena neváhala stát se členkou opičí tlupy, aby objevila, že šimpanzi umí milovat i nenávidět, radovat se a být smutní.

1960, Afrika, Tanzanie, rezervace Gomba, období sucha. Šestadvacetiletá Jane se už přes půl roku snaží překonat vrozenou plachost šimpanzů, která je zahání na útěk, sotva se k nim přiblíží. Zpočátku prchají, už když je Jane půl kilometru daleko. Teď však sedí dva lidoopi tak blízko, že Jane slyší, jak oddechují. Oba vzrostlé samce zná, už dřív je pojmenovala David a Goliáš. Své první blízké setkání s divokými šimpanzy popíše v knize Ve stínu člověka: „Nikdy v životě jsem nebyla tak hrdá. Ti dva báječní tvorové mě přijali. Ten okamžik se mi vryl hluboko do paměti: vzrušení z prvního kontaktu s divokým šimpanzem a podivná náhoda, kdy se můj stín natáhl přes Davida, zrovna když se mi díval do očí, později nabyl skoro symbolický význam. Ze všech živých tvorů totiž jedině člověk zastiňuje šimpanze vyvinutějším mozkem a vyššími rozumovými schopnostmi.“ Zooložka a etoložka Jane Goodall, jež většinu svého dlouhého života zasvětila rozšiřování poznatků o chování šimpanzů, způsobila výsledky svého terénního výzkumu revoluci. Dříve byli vědci přesvědčeni, že jen lidé dokáží utvářet strukturovaná společenství. Jane však jako první objevila stejný typ společenské organizace i u šimpanzů. Její přístup i závěry proměnily metody výzkumu chování zvířat i dosavadní pohled na lidské vlastnosti, považované dosud za jedinečné a výlučné.

Sním o cestě do Afriky
Jane se narodila v dubnu 1934 v Londýně jako dcera podnikatele a automobilového závodníka Mortimera Goodalla a spisovatelky Vanne Joseph Goodallové. Zvířata ji fascinovala už od nejútlejšího dětství. Jako malá se občas zabydlela v kurníku a čekala, až se z vajec vylíhnou kuřata, nebo studovala žížaly, které si často k úděsu rodičů nosila i do postele. Na dětství vzpomínala: „Bylo mi něco málo přes rok, když mi maminka dala plyšovou hračku šimpanze, připomínající vůbec první šimpanzí mládě narozené v londýnské zoo. Přítelkyně mé matky se nad tím většinou pohoršovaly a sýčkovaly, že ta příšera mě bude strašit ve snech. Ale Jubilee (ten plyšák se jmenoval stejně jako ono slavné mládě), byl mou nejmilejší hračkou a v dětství mě doprovázel na všech cestách. Přiznám se, že ho, starouše opelichaného, mám ještě dnes!“ Za druhé světové války se rodina Goodalových přestěhovala na pobřeží do Bournemouthu, kde Jane s matkou žila po rozvodu rodičů. V roce 1952 odmaturovala, ale protože si nemohla dovolit studium na vysoké škole, absolvovala kurs pro sekretářky. V roce 1957 přijala pozvání přítelkyně, aby s ní odjela na rodinnou farmu v Keni. Cesta splnila třiadvacetileté Jane sen. Rozhodla se, že v Africe zůstane. Vyhledala známého antropologa a paleontologa Louise Leakeyho, jenž byl kurátorem Národního muzea přírodních věd v Nairobi, a požádala o práci. Leakey nadšené mladé ženě nabídl místo asistentky a vzal ji s sebou na paleontologickou expedici do Olduvajské rokle v Serengeti. Jane terénní výzkum nesmírně bavil, Leakey jí proto navrhl, aby se pustila do studia skupiny šimpanzů v rezervaci v Tanzanii. Takovému projektu bylo těžké odolat, ale Jane se obávala, že na seriózní vědecké studium nemá dostatečné vzdělání. Leakey ji však přesvědčil, že potřebuje jen to, co už má: touhu po poznání a pochopení pro zvířata.

Vzhůru do divočiny
V roce 1960 se tedy Jane vypravila do rezervace v povodí řeky Gombe na výzkum šimpanzů, jež se nakonec protáhl na šest let. Bydlela ve stanu u jezera Tanganjika, zápasila s malárií, kobrami, hmyzem a zlodějskými paviány. Řešit musela i nebezpečná setkání s divokými zvířaty. V knize Ve stínu člověka napsala: „Levhart se šinul na kopec, na němž jsem seděla. Začala jsem se rychle drápat na strom, ale v půli kmene jsem si uvědomila, že levharti taky lezou na stromy. Tak jsem jaksi nesměle zavřeštěla. Rozum mi říkal, že levhart se mě bude bát zrovna tak jako já jeho. A skutečně, najednou se ozvalo vyděšené zadusání, a pak bylo ticho.“ Celé měsíce chodila po hustě zalesněné divočině, ale šimpanze zahlédla jen párkrát. Báli se. Jane ale vytrvala, dokud ji jedna skupina šimpanzů nepřijala. Výzkumnice dala všem členům tlupy jméno a učinila o divokých šimpanzích řadu fantastických objevů. Odhalila a popsala jejich společenskou hierarchii i složitý systém komunikace. Zjistila, že vyrábějí a používají jednoduché nástroje, loví drobná zvířata, svádějí skupinové bitvy o územní nadvládu, dokonce vedou i několikaleté války a v rámci skupiny spolupracují při lovu nebo při obraně území. Popsala jejich rodinné vazby i fakt, že mají různé povahy a dokážou projevovat emoce. Šokovala ji i temná stránka šimpanzí povahy. Několikrát totiž zaznamenala, jak samice vytrhla z náruče jiné šimpanzice mládě, zabila ho a snědla. Pečlivá dokumentace Jane Goodalové učinila konec spekulacím a opravila dřívější představy o životě těchto primátů. Zajímavé poznatky učinila badatelka i v sexuálním chování našich vzdálených příbuzných: „Fifi byla šimpanzí nymfomanka. Už půl roku předtím, než sexuálně dospěla, dávala najevo téměř fanatický zájem o chování starších samic. Zblízka sledovala jejich páření, někdy jim dokonce skočila na záda a přistrkovala zadek k pářícímu se samci. Když se konečně dočkala své dospělosti, okamžitě reagovala, když o ni projevil nějaký samec sebemenší zájem. Jednou přišel do tábora Evered. Fifi se k němu přihnala a začala ho vyzývat. On se jejího zájmu zalekl a začal před ní ustupovat. Tak do něj vrazila. Svalil se dozadu, a když se znovu postavil na nohy, uháněl, aby byl co nejdál od té dotěrné samičky.“ Jane také zjistila, že šimpanzí samci se chovají dost podobně jako muži. „Shlukují se kolem samic, když jsou po ruce. Ale často se toulají v čistě ,pánské‘ společnosti a raději si vřískají spolu než se samicemi nebo s mláďaty.“

Nekrolog šimpanzice
Své studium v terénu přerušila jen několika cestami do Anglie, kde začala v roce 1962 psát dizertační práci z etologie (věda zabývající se chováním zvířat) na univerzitě v Cambridge, kam ji přijali i bez vysokoškolského diplomu. Janina popularita i způsob práce ležely mnohým jejím kolegům v žaludku. Nejvíc jim vadilo, že dává svým gorilám jména, prý by bylo mnohem vědečtější šimpanze číslovat. Na kritiku Jane rázně odpovídala: „Šimpanzi mají emoce, inteligenci a osobnost, proto jim dávám jména!“ V roce 1964 přeměnila tábor na výzkumné středisko Gombe Stream Research Center a stihla se i vdát za nizozemského fotografa a přírodovědce Huga van Lawicka, s nímž pak svou skupinu šimpanzů sledovala. Ve třiatřiceti letech, v roce 1967, se jí narodil syn Hugo. O tři roky později manželé publikovali společnou studii o psech hyenovitých, šakalech a hyenách s názvem Innocent Killers a o rok později Jane vydala souhrnné výsledky svého výzkumu šimpanzů v knize Ve stínu člověka s manželovými fotografiemi. Dílo si získalo nesmírnou popularitu a proslavilo ji po celém světě. Využila toho ke kampani, v níž brojila za lepší zacházení se zvířaty v zajetí i v přírodě. Její šimpanzí rodinka se stala natolik populární, že když stará samice Flo v roce 1972 zemřela, London Times otiskl její nekrolog!

Stále na cestách
Manželství Jane a Huga se nakonec rozpadlo a vědkyně se v roce 1973 vdala za politika a ředitele Tanzanských národních parků Dereka Brycesona. Její vědecké články se objevily v mnoha vydáních časopisu National Geographic a dalších odborných časopisech i sbornících, publikovala více než dvacet knih. Dětem věnovala tu s názvem My Life With Chimpanzees, v níž napsala: „Vždycky si můžete vybrat. Chcete žít tak, aby byl svět lepším místem pro lidi i zvířata? Pro přírodu? Nebo ne? Je to jen na vás!“ V roce 1977 založila The Jane Goodall Institute pro výzkum, vzdělávání a ochranu života v přírodě. Zapálená zooložka je stále na cestách (Českou republiku navštívila v roce 2004) , více než 300 dní v roce tráví mimo domov. V rozhovoru pro National Geographic řekla: „Vedu náročný život. Od roku 1986 jsem nesetrvala na jednom místě déle než tři týdny.“ Přednáší studentům, schází se s vládními představiteli, dává rozhovory televizním štábům nebo shání peníze pro svou nadaci. A novinářům nepřestává opakovat: „Chci, aby lidé věděli, že zvířata mají své vlastní potřeby, emoce i pocity a že na nich záleží.“ Minimálně dvakrát do roka jezdí do národního parku Gombe, aby si „dobila baterky“ a podívala se na své šimpanze. Po celém světě bojuje proti zneužívání lidoopů v lékařském výzkumu a jejich lovu, pomáhá vymýtit chudobu, nemoci i nelegální obchod se slonovinou. Přednáší, píše, učí, pokračuje ve své misi mnoha nápaditými způsoby, včetně projektu adopce šimpanzů, a angažuje se v OSN. Za to vše povýšila britská královna Alžběta II. Jane Goodalovou v roce 2003 do šlechtického stavu. Tahle věčná optimistka a někdejší členka šimpanzí tlupy z Gombe se letos v dubnu dožila osmdesáti let.
---
Tip: Memoáry Jane Goodall: Reason for Hope: A Spiritual Journey prodává amazon.com.
Kniha Ve stínu člověka vyšla česky v nakladatelství Mladá fronta v roce 1978.

Autor: Cosmopolitan
Foto: shutterstock

Další články z rubriky

Nedávno mě na blogu Denisy Říhy Palečkové zaujal článek, ve kterém se  autorka a známá lektorka intimní komunikace zamýšlí nad zkušenostmi ze své desetileté praxe. „Potkala jsem desítky žen, které se svému muži snažily roky něco důležitého sdělit. Že jim něco vad...(Pokračování...)
Maja je krásná. Její máma hrdě sleduje, jak šikovně zkouší stavět z kostek. „Jsi šťastná?“ ptám se, i když vidím, že je. Maje jsou téměř dva roky, se svými rodiči žije však teprve pár týdnů. Maju neboli Marii adoptovali. „Další měsíc, kdy se to...(Pokračování...)
1. První zmínky o makronkách se objevují v italských klášterních spisech z 9. století. Benátští mniši tehdy křehké cukrovinky nejen sami vyráběli, ale i prodávali. Šlo o jednotlivé kousky „sušenek“ z bílků a mandlové mouky – bez příchuti...(Pokračování...)
Když Lisa Eldridge, dvaačtyřicetiletá, uznáváná make-up artistka a hvězda beauty tutorialů prohlásila, že rozmach sociálních médií je tím nejlepším, co se ve světě zkrášlování kdy přihodilo, stala se u svých vrstevníků terčem posměchu. „Ani mi o tom nemluvte,“ odsekla...(Pokračování...)
Tahle sladce vonící popínavá rostlina s chomáčky bílých květů pochází z tropických a subtropických oblastí. V mírném podnebí by původní odrůda nepřežila, ale její věhlas se do chladnějších oblastí rozšířil natolik, že podnítil botaniky k vyš...(Pokračování...)
© 2013 Bauer Media Praha v.o.s., www.stratosfera.net | online inzerce | předplatné časopisů | kontakt
JenProKrásu.cz - Vše, co žena potřebuje vědět, aby byla krásná