Zuzano, já jsem na vás před časem tak vzpomínala, jak jste mi kdysi říkala, že nesnášíte začátky vztahu, kdy se člověk vznáší na růžovém obláčku a je úplně mimo. A že máte ráda, když už jste v tom vztahu spolu tak rok, kdy už nastává pocit klidu a bezpečí. Měla jsem to úplně stejně!
To je pravda. Ne, že bych neměla ráda zamilovanost, ta je krásná. Ale já při ní nedokážu nic dělat, nemůžu se soustředit na práci. A pak takové to počáteční napětí, kdy druhého pomalu poznáváte, nevíte, co můžete a nemůžete, nevíte, jestli vás v něčem nezklame, nebo vy jeho... Naštěstí ve vztahu se svým současným partnerem (herec Ondrej Koval – pozn. red.) jsem tohle řešit nemusela. My se známe už od školy, od konzervatoře, byl taková moje asi první, i když spíš platonická láska, tohle jsme si prožili už tehdy.

A teď už jste se vlastně nemuseli trápit tím poznáváním, že?
Přesně. Už jsme se nemuseli vůbec vzájemně oťukávat. Já ho během té řady let zažila už v tolika situacích! A tak jsem teď prostě věděla, co od něj čekat, že je to člověk, na kterého je spolehnutí, že mě měl rád už tehdy, že mě měl rád po celou tu dobu, i když třeba jen platonicky či přátelsky.

Jak se vám podařilo znovu se dát spolu dohromady? 
Ani přesně nevím. Trávili jsme spolu před dvěma lety Silvestra a zhruba od té doby spolu jsme. Vlastně jsme si na začátku nechtěli ani definovat, co to mezi námi je, ale tak přirozeně to vyplynulo. My jsme ovšem o sobě celé ty roky předtím věděli, chtěli vědět. Jenomže tehdy to nějak nešlo, nevím, možná nás to dřív ani nenapadlo, nebo napadlo, ale nevěděli jsme, jestli to napadlo taky toho druhého... I přesto jsme se ale pořád měli vzájemně hodně rádi. A já si toho strašně vážím. Měla jsem před ním jeden takový vztah, ve kterém jsem nejspíš měla toho partnera radši než on mne. Ale teď, když se třeba dívám na nějakou romantickou komedii, kde to mají ve vztahu podobně, tak si říkám – holka, ty jsi ale blbá! No, a já jsem byla přesně taková...

Zkrátka člověk někdy některé věci nevidí, protože vidět nechce...
Ano. Já si to zažila přesně tak. Můj předchozí partner se ani nechtěl scházet, maximálně tak jednou za týden, a už vůbec ne, že bychom spolu bydleli, plánovali budoucnost. Tehdy jsem si říkala, že to tak prostě má, že je takový, že mě má rád, jenom je zkrátka jiný. Já si odkládám nějaké staré diáře a bločky a občas se do nich podívám, co jsem si tam zapisovala za myšlenky. A to je hrozně zajímavé a poučné... Hlavně jsem zjistila, že jsem se z problémů ve vztahu většinou vinila jen já sama, já sama jsem si připadala jako ta špatná, ta, co dělá chyby. A chtěla jsem se pro toho druhého změnit, být takovou, jakou by si on asi přál. Dnes už vím, že je to hovadina, že když s vámi někdo neplánuje budoucnost, tak to není vždycky vámi. A chyba ani nemusí být u toho muže. Jen je třeba v tu chvíli jinak nastavený a to, co nabízí, je jeho maximum. Můj bývalý mohl být klidně tím pravým mužem, ovšem pro někoho jiného. Uvědomit si to mi ale trvalo pěkně dlouho.

Možná je ale potřeba si takové věci v životě prožít.
Asi ano... Když jsem byla o hodně mladší, tak jsem si třeba skoro nevážila těch hodných kluků. Měla jsem potřebu pořád něco nového poznávat, pak mě to za chvíli zase omrzelo a já vzplanula jinde.

Takže teď už se do nikoho jiného nezakoukáváte?
To se stane asi každému, že potká někoho, kdo je mu sympatický, a tak to bude zřejmě celý život. Jenže já jsem přesvědčená, že mám vedle sebe někoho, s kým vím, že to bude, nebo alespoň že to chci, už napořád, takže mě ani nenapadne si začít s někým jiným.